Metla moderního rodiče

Často se mi zdá, že moderní rodič zakopnul a na své cestě být dobrým rodičem si marně láme hlavu jak vyhovět nedostižnému ideálu a tím je - spokojené dítě. 

V tom dlouhém a urputném snažení zapomínáme často sami na sebe, náš Vesmír se scvrkává do potřeb našich dětí a tak nějak den po dni se z nás stávají němí otroci zvláštně pokřiveného vnímání vztahu-parnterství. Každá smečka má vůdce, o tom není pochyb. Půjdete-li pozorovat vlky, zjistíte jednu zajímavou věc. Nikdo o vůdci nepochybuje. Ano, vymezuje se, často nám nepochopitelným způsobem nastolí pořádek, ale nikoho se neptá zda je to tak správně. O své věci nepochybuje. Narozdíl od nás. Jako kdybychom se neustále zmítali otázkami a mučili se představou, že naše děti vyrostou v příšerné bytosti pokud nebudeme dostatečně "ápé"...víme ale co to vůbec obnáší? Kromě toho, že je samozřejmě úžasné a přínosné dělat všechny ty věci kolem - látkové pleny, bkm, společné spaní apod. - tak zásadní a základní poselství nám možná pod rouškou nepochopení uniká.

Ápé vychazí z vnitřního středu rodiče, který se nebojí být sám sebou se vším co to obnáší. Není v tom obsaženo bezbřehé sobectví - já jsem tady pánem a ty budeš poslouchat - ale zároveň v něm není vyměklost, která si myslí, že respekt znamená ultimativní možnost volby. Dítě je bytost křehká, bez pochyby, ale ne zas tak křehká, aby nedokázala žít v rámci zavedených pravidel a respektovat je. Řád v dětském světě plném magie vytváří pevné záchytné body, které dítě potřebuje na své cestě při vrůstání do přítomnosti. Dítě v podstatě nepotřebuje příliš dialogu, jeho dialogem je láskyplné vedení, které dítěti dává možnost pochopit, že rodič sám ví, co je pro dítě nejlepší. Nic dítě neuklidní víc než vědomí, že rodič nepochybuje, nedává dítěti příliš velkou moc, aby rozhodovalo o věcech, které mu nepřísluší.

"Chceš jít v modrém nebo červeném triku?" proč ne...říkávám...můžeme nastolit iluzi vlivu, že dítě se rozhoduje. Ale dítě by mělo znát a vědět jednoduchou pravdu o tom, že za své činy sklidí následky. Tak je to v přírodě přirozené.

Proč se tedy tak snadno necháme lapit do toho začarovaného kruhu - kdy najednou v rodině není rovnávaha, ale jen potměšilý a v podstatě smutný boj dítěte o to základní právo - být dítětem? Zapomněli jsme a možná si záměrně ošklivíme jednoduchou prapodstatu rodičovství a tou je, že být rodičem znamená být laskavým a pevným vůdcem, který ví, že při stoupání na vysokou horu jsou potřeba přestávky, dostatek vody i jídla a hlavně dobré vybavení. Rodič při výstupu na horu rodičovství potřebuje hlavně hodně lásky - sám k sobě nejdříve a teprve potom k dětem - však to znáte..."Při poklesu tlaku v kabině, vypadne z horního panelu kyslíková maska. Nasaďte ji nejprve sami sobě a potom svým dětem..." My ale klopítáme po té cestě většinou bez vybavení...a když už ho máme tak ani nevěříme, že s ním někam daleko dojdeme. Tak jsme se naučili spoléhat na ostatní, že ani sami nevíme jak žít.

Snad si myslíme, že to děláme lépe než naši rodiče, kteří lámali naši vůli a zadupávali svou nevědomostí naše já hluboko až jsme pomalu zapomněli jaké to je být sám sebou. Poučit se z jejich chyb neznamená vyměknout. 

Ráda se dívám na vlčí smečku, protože v ní panuje harmonie beze slov. Vlčice se nebojí neposedné mládě jedním dobře mířeným kousnutím odehnat, když potřebuje být sama nebo když se jí zdá, že vlče překročilo hranice...ona nepochybuje sama o sobě, ona ví, že je středem, ze kterého její mládě vyrůstá směrem samo k sobě. Neptá se na zbytečné otázky tisíckrát dokola, aby dostala potvrzení od ostatních členů smečky. Je klidná uvnitř svého mateřství, protože ví, že její tisíce let starý instinkt ji nezklame.

Moderní matka připomíná vlčici, která se zatoulala hluboko v horách...marně se snaží vzpomenout si jaké to je být pevná a láskyplná. Domnívá se, že pro její mládě je nejlepší, když ho bude bezmezně milovat a dá mu všechno. Dítě na druhé straně potřebuje jen velmi málo z toho "všeho". Potřebuje, aby matka přestala pochybovat a jasnou řečí mu dala najevo, že ona ví a zná směr a že se nechá s důvěrou vést sama sebou a bude dobrou průvodkyní pro své dítě, právě proto, že je připravená nezapochybovat o svém směru. To tápání má na děti nedozírné následky. Človíček uvržený do vřavy moderní doby, která na člověka klade nesmyslné nároky zapomněl na to jaké to je čistě a v jednotě koexistovat s matkou, která je v prvním roce jeho jedinečnou základnou...dítě neví jaké to je nebýt s matkou, cítí se s ní být jedno. Když matka cítí zmatek, cítí ho i dítě. A dítě volá po řádu, prosí nás o jednoduché rovnice, dítě je kouzelník příčiny a následku a chce kouzlit s naší pomocí svůj svět tak, aby v něm bylo bezpečno a mohlo se skrz svoje činy učit jaké to je být zodpovědné za svůj život.

Dívám se tiše na ten chaos a často se ptám kde jsme udělali chybu? Cesta do pekla zdá se je dlážděna dobrými úmysli...tak proč potom tolik ekzémů, záchvatů nepoznané zloby a vzteku, psychosomatických nemocí? Naše děti volají ze všech sil "Zastav se konečně a prosím buď sám sebou! Ukaž mi kde končíš ty a začínám já. Jsem připravené!!" Ale my místo toho neumíme nastavit ani základní hranice sami sobě, jednoduché věci, které souvisí s běžným řádem rodiny jsou najednou otázkou čislo jedna - a zase ty nesnesitelné a mučivé pochyby...ale vždyť je to tak jednoduché! Dítě nepotřebuje tisíckrát rozhodovat o tom co se bude jíst a kam se půjde. Dítě stejně jako vlčátko půjde tam kam mu matka řekne, bude-li na matce vidět, že zná směr, nechá se vést s důvěrou.

Možná je metlou moderního rodiče "internet parenting" :-( za ta léta se divám z ústraní a vidím růst nejen svoje děti...stovky příběhů, něktré věru berou zvláštní směr. A je smutné, že ta cesta, která je na začátku krásná a dobrá se v určitém bodě láme a stáčí se přesně tam, kam jsme nechtěli...není to chyba našich dětí. Je to jen a jen naše neschopnost dostát svým závazkům s úctou sami k sobě, pevně si vymezit svůj prostor a jednoduše růst společně se svými dětmi.

Rodič moderní doby totiž dávno zapomněl na to jaké to je stát nohama pevně na zemi a být sám sebou. S přemírou volného času na mateřské dovolené nutně přichází rozklad - vnitřní i vnější - věci se už nedějí podle přirozeného řádu, ale podle toho "jak se matce zrovna chce nebo nechce". Matka už neví proč má den 24 hodin, přijde jí, že je lapená v kleci. Vlčice zapomněla cestu domů, do svého útočiště. Hodiny a dny a noci otročí svému uzlíčku v naději, že to se jí jednou vrátí...čím víc to dělá, tím víc se vzdaluje sama sobě...celé dny tráví zvelebováním své klece dalšími zdechlinami - otázka za otázkou jak zástup umučených duší - místo, aby si vzpomněla jaké to je vyběhnout do polí zanáší svoje dítě svými strachy a pochybnostmi. Diví se proč je všechno špatně...v koutku duše se bojí uvědomit si, že zabloudila, vždyť přeci dělá všechno dobře!!

Taková cesta je přímou cestou do propasti...

Nemám návody na to jak být sám sebou a dostát svému závazku s pokorou a úctou. Neznám ani jednu odpověď. Co ale dobře vím je to, že malý kouzelník udělá všechno pro to, aby znovu nastolil přirozenou rovnováhu a tou je, že já i ty můžeme jít po společné cestě vedle sebe budeš-li dostatečně silný, nebudeš-li pokusím se já převzít vedení. Nebát se pevných hranic, záchytných bodů pro naše děti, nebát se zůstat nohama pevně stát na zemi, když přijde nevole a ona přijde, protože jen tak se dítě dokáže odpoutat. Ale jen tehdy budeme-li dál nehnutě stát jako opěrný sloup, o nějž se dítě může kdykoliv při zakolísání opřit, jen tehdy si všimneme, že dítě dávno vědělo co je potřeba....jen jsme mu nedali možnost si to uvědomit. Dali jsme kouzelníkům velkou moc, na kterou nejsou připravení, zatěžuje je a dusí jejich přirozenou schopnost ctít přítomnost jako svého rádce. Svou vlastní zodpovědnost jako bychom tím dávali do rukou svým dětem, kam nemůže a nikdy nebude patřit.

Něčím je moderní rodič opravdu lapenou zvěří...je smtuné dívat se jak se z domácností vytrácí radost, spontaneita a blízkost. Jako bychom pořád s něčím bojovali, jako Don Quichote se marně snažíme vyhrát svůj zápas s vlastní nemohoucností konečně se rozhodnout!

Dítě je nádherný dar...ale poslední dobou mívám pocit, že svoje děti už ani nevnímáme jako parntery na cestě. Zaklínáme je čím dál víc a snoveme kolem nich pevnou síť vlastního strachu...děti vyrostou i tak. Čas je jediná spravedlnost, která měří každému stejně. 

Přestaňte se bát...staňte se bojovníky na cestě činu. Člověk, který žije v přítomnosti moderní doby musí nutně dojít k poznání, že vládnout svému času moudře je nejdůležitějším krokem na cestě k rodičovství. Nepotřebovali bychom tisíce pouček a knížek, kdybychom znali a věřili tomu, že tvrdá práce osvobozuje. Teď jsme dál než kdysi generace před námi, přitom jsme na samém začátku, zamotaní a zmatení...už nechodíme do lesa a na pole, už neznáme jména hvězd a pořád "nemáme čas"...jak se tohle stalo? Ale všechno do sebe zapadá...možná je na čase si uvědomit, že od té klece máme klíč ;-) a když se přestaneme bát vyjít ven rozhostí se v nás klid. 

Budu na vás myslet...a věřit tomu, že nepotřebujete poradit, potřebujete jen přestat snít ;-)