Trojstupňová výuka - co to je?
Pokud chcete při domácí Montessori školičce být opravdu důslední, bez trojstupňové výuky se neobejdete. Neděste se, nejedná se o nic složitého. V podstatě by se dalo říct, že základem je "seznámení se s materiálem" a poté následuje teprve třífázová "lekce".
Samozřjemostí už pro nás je "připravené prostředí" a příprava před každou školičkou.
- Seznámení se s materiálem - jedná se vlastně o ukázku práce s materiálem, která dbá na "izolovanost" předváděného předmětu. To znamená, že v době ukázky je pozornost dítěte zaměřena jen jedním směrem - na pracovním koberečku nebo stole máme tedy jen jediný předmět, který chceme dítěti představit. Jako příklad nám poslouží přesýpání - máme připravený tác, přesýpací džbánky s obsahem /velké fazole/. Před samotnou ukázkou dítěti vysvětlíme, co budeme dělat. "Teď ti ukážu, jak přesýpat fazole." Ukázku přesýpání provádíme plynule, aniž bychom popisovali co děláme, protože jen tak má dítě šanci plně se soustředit na náš pohyb, na to, co děláme, ne na to, co říkáme. Ukázka by měla být co nejpřesnější, prováděná se zájmem - mělo by nás to tedy bavit. Potom můžeme vyzvat dítě, aby danou činnost opakovalo - není třeba zasahovat! Dítě necháme opakovat činnost tak dlouho, dokud o ni jeví zájem. Pokud dítě pracuje, nerušíme ho tedy tím, že bychom ho opravovali nebo napomínali! Pokud chceme, můžeme ukázku zopakovat správně, ale slovně nehodnotíme co dítě dělá špatně. Jakmile dítě spontánně aktivitu ukončí, dohlédneme na to, aby po sobě sklidilo používaný materiál na své místo.
- Třojstupňová výuka - Může a nemusí následovat po seznámení s materiálem. Přimlouvám se za to, aby dítě, které činnost spotánně ukončí mělo chvíli na oddych a mohlo si třeba pohrát, probhěnout se apod. Teprve poté přistoupit k samotné lekci, která má za úkol pomoci dítěti rozvinout slovní zásobu a vnímání skutečnosti.
- První fáze - "To je..." Pojmenování předmětu, které vytváří asociaci mezi názvem a předmětem /obsahem pojmenování/. Je důležité název i předmět nechat působit na dítě současně.
- Druhá fáze - "Ukaž mi, podej mi prosím..." Aktivní činností se propojení názvu a předmětu prohlubuje a to pomocí manipulace rukou - ruka jako nástroj ducha.
- Třetí fáze - "Co je to?" Slouží k ověření toho, že dítě ví co bylo obsahem pojemnování a dokáže ho pojmenovat.
- A jak by to tedy mohlo vypadat? - Jako materiál použijeme například kartičky se zvířátky. V první fázi dítěti ukazujeme kartičky a jednotlivá zvířátka pojmenováváme. "To je oslík." - nepoužíváme přehršel materiálů, vystačíme si do začátku od čtyř do osmi kusů! Několikrát za sebou zvíře pojmenujeme. Ve druhé fázi se soustředíme na hru - "Najdeš oslíka?", "Podáš mi kravičku?", "Kde je papoušek?". Procvičujeme dokud to dítě baví. Pokud udělá chybu, nekomentujeme ji. Cvičení může trvat i několik dní po sobě, dokud dítě nedosáhne jistoty, že přesně ví "co je co". Teprve pak přistoupíme ke třetí a poslední fázi, která je ověřením znalostí a opět bych byla za, aby probíhalo formou hry a bylo nenásilné. Žádné "výslechy"...učení je hlavně hra! Důležité je, aby si dítě dané znalosti upevnilo skrz nějakou činnost spojenou s pohybem, protože tak si lépe daný materiál zapamatuje. Moje děti mají rády veškeré "schovávačky" a "hledačky" - kdy třeba rozmístím kartičky do prostoru a nechám je, aby je hledaly. Zapojit do výuky celé tělo je opravdu moc fajn. ;-)
