Koníček Strapáček

Ani ne tak daleko, aby to nebylo docela blízko, v zemi zalité měkkým sluníčkem žil koník s bílou hvězdou na čele. Jmenoval se Strapáček, to proto, že jeho hvězdička vypadala z dálky jako střapeček látky vlající ve větru. A že Strapáček rád běhal s větrem o závod! Však to byl koníček rozverný a veselý a moc rád dováděl ve vysoké trávě, přeskakoval povalené stromy v lese a všelijak si užíval svoji volnost a svobodu.
Jeho maminka se moc ráda dívala jak Strapáček volně běží loukou a za jeho kopýtky se zvedají malé obláčky bílého prachu dočista jako rozsvěcející se hvězdičky na nebi!
Strapáček rozverně hrábl kopýtkem a zavolal na maminku, která zrovna ukusovala čerstvoučkou travičku: „Maminko! Pojď, poběžíme spolu, poběžíme ranní rosou, budeme se honit ano?“
Ale maminka se zadívala na koníčky pasoucí se nedaleko a pomyslela si: „Copak by můj maličký Strapáček nemohl běhat raději s dalšími koníky? Jakpak já bych mu mohla stačit, když je tak rychlý? Ale koníčci z našeho stáda jsou dozajista stejně tak rychlí jako on a určitě by je společná hra moc těšila.“
Nahlas tedy řekla: „Strapáčku, můj drahý koníčku, běž za koníky na okraji lesa a prožeň je pořádně přes celou louku!“ a povzbudivě se na Strapáčka usmála!
Strapáček sklonil svoji krásnou hlavu skoro až k zemi, ucítil závan čerstvé trávy a mokrou hlínu pod kopýtky a pak se podíval směrem k řehtajícímu stádu,kde volně dováděli ti nejrychlejší a nejsilnější koníci ze všech…srdíčko se mu sevřelo! Strach jej dočista ochromil a cítil jakoby mu nožky vrůstaly do země, trochu se otřásl a jeho chřípí se zachvělo.
„Ach ach, copak to maminka po mně chce? Jakpak bych já mohl závodit s těmi silnými koníky, kteří umí běhat tak rychle, rychleji než sám vítr?!!“ smutně si pomyslel Strapáček a hrábl kopýtkem jen tak do trávy…
A jak tak stál v ranním sluníčku a rosa se třpytila na stéblech trávy jako tisíc démantů skoro si ani nevšiml malinkaté a dočista růžovoučké žížalky, která vykukovala ze svého domečku v hlíně.
Dívala se přímo na něj! 
A dokonce řekla: „Hej ty? Copak mi tady dupeš po střeše! To se sluší a patří někomu dupat nad hlavou?“ řekla trochu nazlobeně žížalka, ale hned se usmála, protože měla dobré srdce a viděla, že je koník smutný.
Strapáček se na ni díval s úžasem, protože ještě nikdy nikoho tak malinkatého neviděl! Ta byla ale malinká! Najednou si vedle ní připadal veliký a silný a tak se sklonil ještě trochu níž a čumáčkem do ní trochu drkl…
„Ahoj…“ řekl nesměle Strapáček…“Já jsem Strapáček…a víš, nechtěl jsem, vlastně, nevěděl jsem, no já prostě nevšiml jsem si, že bys bydlela přímo pod mými kopýtky.“
Žížalka se začala smát až se její růžové bříško natřásalo…
„Ale víš…já nebydlím přímo tady, bydlím vlastně tak trochu všude…ale…ještě nikdy jsem nebyla tam dole, tam kde je veliký a divoký potok…slyšela jsem o něm jen vyprávět.“ Odpověděla žížalka a zasněně se podívala do dálky.
„Jééé ty myslíš Burácivý potok? Tam tak rád běhám a skáču přes něj, je nádherný, divoký a prudký a já si vždycky připadám jako bych skoro létal, jak voda burácí pod mými kopýtky, když jej přeskakuji!“ vesele řekl Strapáček.
Žížalka se na něj tázavě podívala, napadla ji totiž jedna docela legrační myšlenka.
„No, Strapáčku…víš, možná…napadlo mě…Možná bys mohl zkusit doběhnout tam se mnou? Vždycky jsem snila o tom jaké to je létat…být volná jako pták…“ mazlivě řekla žížalka a dívala se přitom na Strapáčka s otázkou v očích...

„Ó jé, to víš, že bych mohl, a jak bych rád! Pojď, vylez si tady za moje uši a pořádně se zachumlej do mojí hřívy. Poletíme dočista jako vítr, rychleji než vítr, volně jako orli!“ zařehtal Strapáček a jakmile se žížalenka uvelebila v jeho hřívě rozběhl se s větrem o závod až jeho kopýtka zvonila jak stříbrné zvonky.
Maminka se udiveně otočila, když uslyšela ten krásný zvuk a viděla svého koníčka jak svobodně běží loukou směrem ke stádu. V srdíčku se jí rozlilo teplo a něha…cítila, že koníček je plný radosti a ji samotnou ten pocit zcela naplnil!
Koníček běžel a nedíval se napravo ani nalevo, běžel a jeho hříva vlála vstříc dobrodružství a kopýtka vířila prach. Řehtal radostí, protože se opravdu s žížalenkou cítil jako král louky.
A jak tak běželi spolu ranní rozkvetlou loukou ani si nevšiml, že proběhl kolem stáda a že ostatní koníci jen udiveně zvedli své krásné hlavy…a radostný klus Strapáčka je tak rozveselil, že se rychle rozeběhli, aby běželi za ním.
A už ho doháněli, už byli skoro u něj a všichni radostně řehtali a skákali vysoko do vzduchu a dováděli a Strapáček si ani neuvědomil jak se to stalo a běžel spolu se stádem k Burácivému potoku, jehož modrá hladina se leskla jako staré zrcadlo.
Všichni koníci běželi spolu, svobodně a rychle, každý sám a přeci spolu a bylo v tom cosi kouzelného, co Strapáčka naplnilo úžasem a tichou radostí a když se potok objevil přímo před jejich kopýtky skočil tak jako nikdy předtím, letěl opravdu jako ten nejkrásnější orel vysoko do oblak a žížalka jen tajila dech jak krásné to bylo.

Ale…co se to děje? Co je to? Žížalka se pustila hřívy a padala a padala jako do hluboké propasti až se jí dech zastavil.
Cítila kolem sebe mrazivé ticho, hlubinu, která ji co nevidět pohltí.
Strapáček se v letu zachvěl, uvědomil si, že žížalka už se ho nedrží tak jako předtím.
Žížalenka spadla přímo do Burácivého potoka! Strapáček viděl jen její růžový ocásek…rychle se otočil a skočil přímo k potoku! 
A najednou, vteřinku, která byla delší než věčnost si uvědomil jak nerad si namáčí svoji hlavu, jak nemá rád, když mu maminka myje hřívu…ale teď nebyl čas na dlouhé úvahy, na má rád nebo nemá…rychle skočil do potoka a potopil se až se mu hříva celá zmáčela a řasy vypadaly jako větvičky smrku, když je ozdobí rosa. Ale co bylo nejdůležitější…žížalenku držel jemně mezi zuby!
„Hurááá, nic se ti nestalo.“ Řekl starostlivě Strapáček a jemně drkl do žížalky, která celá zmáčená ležela ve trávě.
„Kucky, kucky, kuciny…“ kašlala žížalka.
„Och ne…děkuji Strapáčku! Jsi opravdu ten nejstatečnější a nejmilejší koník jakého znám!“ řekla žížalka a rozhlédla se kolem. Všude okolo Strapáčka stáli koníci z jeho stáda a uznale řehtali…koníci, kterých se Strapáček vždycky tolik bál! Najednou byli tady a tak blízko a Strapáček se už vůbec nebál, byl rád, že jsou tady! A tak blízko!
Díky žížalce si uvědomil, že se bál zbytečně. Koníci byli totiž úplně jako on!
Byli stejní! A tak jemně zvedl žížalku, zaržál zvesela a společně s koníky běželi zpátky k mamince a ke zbytku stáda!
Když to maminka uviděla dočista se celá zachvěla radostí a její srdíčko zpívalo tichou a krásnou píseň jen a jen pro žížalku.
A teď už psssst…i žížalky chodí přeci spát.

----------------------------------------------------------------------

Koníčkový příběh pomáhá při - zvykání si na kolektiv, namáčení hlavičky...