Králíček

Ne tak daleko jak by se mohlo na první pohled zdát, v tom nejvzdálenějším koutě rozlehlého pole bylo v mezičkách králičí království. A tady, v tom odlehlém kousku země, žil králičí chlapeček se svoji maminkou a tatínkem a svými druhy spokojeně a beze strachu.
Každý v králičím království měl malého králíčka rád, jakpak by ne! Vždyť to byl takový šikovný ušák, který si se vším věděl rady a byl pro každou legraci.
Králíček měl rád pestré kvěitny, omamnou vůni, třepotavý třpyt lístků v mírném větříku a rád běhal po poli možná až trochu daleko, ale rád se vracel domů do bezpečí své nory, kde na něj čekala maminka a tatínek.
Králíček si jednoho dne všiml, že maminka se nějak tajemně usmívá a že její bříško je víc kulaté než jindy...díval se na tu proměnu se zájmem, i když jí vůbec nerozumněl!
Jednoho večera, když chroupal dobrou čerstvoučkou mrkvičku se na maminku zadíval svýma čistýma očima a zeptal se: „Maminečko moje? Zdá se mi to nebo je tvoje bříško čím dál tím kulatější?“
Maminka pohladila svého ušáka po hlavičce, sedla si k němu do jeho travnaté postýlky a řekla mu: „Můj ušáčku...nezdá! V bříšku nosím pod srdíčkem malinkatého králíčka, úplně jako ty! Roste a roste každým dnem až přijde jeho čas a on se narodí a přijde tak mezi nás.“

Králíček se trochu zamračil a jeho nosánek se nakrabatil. 
„Jak to ta maminka myslela, že přijde mezi nás nějaký králíček úplně stejný jako já! Copak někdo může být tak báječný a roztomilý jako já?“
Králíček byl zmatený a vůbec se mu ta myšlenka nezamlouvala...ale mamince a tatínkovi nic neřekl, protože si všiml, že jsou krásně zasnění a vyzařovali zvláštní očekávání.
Králíček se ale od té doby necítil moc dobře a všechno se to jen zhoršilo, když jednoho dne maminka na chvíli odešla na pole a vrátila se s malinkým uzlíčkem na zádech, kde světe div se, spokojeně spinkal malinkatý králíček ne nepodobný ušáčkovi!! Králíček se díval s otevřenou tlamičkou na to malilinkaté stvořeníčko a nemohl si pomoci. Bylo to něčím tak krásné, měkoučké a voňavoučké králičí miminko. Jenže! Ouvej, králíčkovi se sevřelo bříško...už tady nebyl jen on sám...!

Maminka se na králíčka usmála a posadila si ho vedle sebe...

„Tohle, králíčku, je tvoje nová sestřička! Je tak malinká viď ?“ s úsměvem řekla maminka a podala malý uzlíček králíčkovi do náručí.
Králičí miminko otevřelo oči a podívalo se na svého nového bratříčka a pak začalo plakat!
Co se to děje? Králíček si nevěděl rady, ale maminka se začala smát, miminko si vzala k sobě a začala je krmit! Králíček byl smutný...myslel si, že miminko ho nemá rádo...nevěděl, že miminko potřebuje moc a moc běhání a starání kolem a že maminka už nebude mít na starosti jenom jeho.
Myslel si totiž, že miminko je tady jenom na chvíli a pak ho maminka zase odnese tam odkud si ho přinesla.

Byl tak smutný a zmatený...jednoho večera, když maminka zrovna koupala králičí miminko, vzal svůj malý pytlíček s mrkvičkou a ze svého útulného travnatého pelíšku, který byl hned vedle maminčina, se odstěhoval na studený a nevlídný konec nory, kde chtěl být sám! 
Sedl si na studenou zem a přemýšlel...byl to ještě malý králíček a nevěděl si vůbec rady...maminka ho všude hledala, bála se o něj, protože ho milovala, ale náš králíček si myslel, že maminka teď miluje jenom králičí miminko, protože byla pořád s ním a na králíčka už neměla tolik času jako dřív.
Králíček seděl ve své jamce, dočista sám samotinký, když v tom zaslechl tenoulinký hláseček...“Ale ale! Kdopak to je? Kdopak tady vzdychá?“
Králíček se rozhlédl...ale nikde nikoho neviděl!
„No tohle!“ pomyslel si ušáček!
Snad už nemluvím sám se sebou...a začal se trochu usmívat...
A znovu...“Copak ty se mnou nemluvíš?“ řekl hlásek teď už o poznání hlasitěji.
„Ale mlu-mluvím“ začal koktat překvapený zajíček! Ať se rozhlížel jak se rozhlížel nikde nikoho neviděl. Jakpak by taky ano...to malinkatá žížalička u jeho přední tlapky vykukovala z droboulinké jamky!
„Haló, králíčku ušáčku, tady dole!“ zavolala žížalka jak nejhlasitěji dovedla!
Králíček se na ni podíval...ta byla ale malinkatá, ještě menší než miminko!
Sklonil svoji hlavu a podíval se na ni pořádně! Jéje...ta byla růžovoučká.
„Copak copak? Nelíbím se ti snad?“ usmála se žížalka.
„A víš, že malinkatý králíček by neměl být sám takhle daleko od maminky a tatínka a v takové studené noře? Liška tady obchází každou chvíli!!“ řekla moudrá žížalka.
„Ano! To vím, to samozřejmě vím! Ale, ale...maminka a tatínek už mě nemají rádi! Mají rádi malinkaté miminko a dočista na mě zapomněli. Maminka se na mě tuhle rozčílila, když jsem se pokakal! A křičela na mě! A já jsem se vyděsil...na miminko nekřičí nikdy!“ zavzlykal králíček a po tvářičkách se mu hrnuly slzičky jako hrášky a králíček měl hrášek rád, ale plakat nechtěl...to rád neměl!
„Ale no ták,ušáku! Pokakat se může přeci každý, určitě jsi k tomu měl svůj důvod viď? Možná kdybys ho mamince řekl, přišel k ní a přitulil se jako když miminko bylo ještě v bříšku tak by králičí maminka určitě poslouchala!“ moudře odpověděla malilinkatá růžová žítalička.
„Hmm“ nevěřícně poslouchal králíček ušáček...

„Králičí maminky jsou totiž ty nejúžasnější maminky na světě a víš proč? Protože mají v srdíčku tolik místa pro všechny svoje chlupáče, ušáky a růžové nosánky...no ano...a jak to vím? Bydlím v téhle noře už spoustu let...a dřív tady žila králičí rodina skoro jako ta vaše. Nejdřív s jedním králíčkem, pak se dvěma, pak se třemi...až jim byla nora tak malá, že se všichni museli přestěhovat o kousek dál...a jejich maminka vždycky měla lásku pro všechny.“ povídala žížalka.
„Neměla možná tolik času být pořád s každým z nich, ale milovala všechny svoje králíčky stejně!“ skončila žížalka a podívala se na ušáčka.

„Tedy žížalenko, to by mě nenapadlo...já, já jsem si myslel, že když maminka křičí, že mě nemá ráda a ono to je jinak! Ona se možná jen zlobí, že jsem jí přidělal práci. Tak to já půjdu za ní a všechno jí to řeknu!! A zeptám se jí jak bych jí mohl pomoci já sám. Hurááá žížalenko moje zlatá, teda růžová, děkuju ti tisíckrát. Moje maminka mě má ráda, tak mě má ráda hurááá“ prozpěvoval si králiček a utíkal co mu běhy stačily za svoji maminkou, která právě krmila miminko...
Králíček se na nic neptal, skočil mamince na klín a pusinkoval a pusinkoval ji až byla celá růžová jako ta žížalka...od té doby už se králíček nikdy nepokakal a ani se nezlobil na miminko, věděl, že až vyroste, že si spolu budou hrát na poli a že maminka má v srdíčku dost místa pro všechny.
A když se mamince králici začalo zase rýsovat bříško smál se na celé kolo, protože věděl...a nebál se!

-------------------------------------------------------

Králíčkový příběh pomáhá při - adaptaci na nového sourozence...