Stěhujeme se!

V domečku malinkatém jako klícka se právě probudila rozcuchaná holčička a zvědavýma očkama se rozhlédla kolem sebe. Postýlka byla tam kde má být, stoleček stál přesně tam co včera, židlička vzorně přistrčená se krčila u stolečku dočista jakoby tam skoro ani nebyla, skrze závěsy proudilo ranní sluníčko a barvilo holčičce vlásky do červena. Holčička se usmála a přitulila se k mamince, která ještě spala, dala jí pusinku a zvolna spustila svoje bosé nožky z postele dolů až se dotkly podlahy.
Tiše jako kočička šla holčička známou cestou do koupelny, rozsvítila si světlo a začala si pomalu čistit zuby. Měla ráda rána, protože voněla dobrodružstvím a přeci doma bylo všechno známé a podmanivě stejné. Těšila se na svoje teplé ranní mlíčko a na to jak maminka vstane a bude vonět něhou jak to umí jen maminky.
Ale dneska bylo ráno trochu jiné. Holčička ale nedokázala říct co bylo na ránu jiné než v ostatní dny. Rozhlédla se tedy ještě jednou po kuchyňce a pak to uviděla.
V rohu se krčil pár bedýnek a z jedné vykukovala její nejoblíbenější panenka a vypadala jakoby spala! Holčička se trochu lekla. Jak to, že Amálka je v krabici? A co tam vlastně dělá?
Copak ji tam včera dávala? Ale kdeže! To by přeci Amálce neudělala, že by ji dala do nějaké krabice a ani se s ní nerozloučila. Rychle přeběhla k panence a sevřela ji v náručí.
Ale copak to je? Panenka snad zamrkala svýma modrýma očkama?
„To snad ne! To se mi muselo zdát!“ pomyslela si holčinka.
Sevřela panenku v náručí tak silně jak jen mohla.
„Auuu!“ ozvalo se náhle! „Pročpak mě tak mačkáš? Však já neuteču!“ promluvil tichý hlásek!
Holčička se lekla a rychle odtáhla panenku od těla a vyděšeně se na ni podívala.
„No! Copak tak na mě koukáš? Však to bolelo!“ řekla Amálka a ručkou si upravila svoje hnědé vlásky, které ji nezbedně vykukovaly zpoza jejího červeného čepečku.
„Ale, ale ty mluvíš!“ řekla udiveně holčička a tázavě se podívala na panenku.
„Hmm, ano, mluvím, však to není nic zvláštního…ale…ta krabice, ta se mi moc nelíbila, byla moc studená!“ řekla panenka a celá se zachvěla a přitulila se k holčičce.
Holčička pohladila panenku po vláskách a řekla: „Promiň, mrzí mě, že jsi byla v krabici, ale já jsem tě tam nedávala, vůbec nevím jak jsi se tam dostala. Sama jsem z toho zmatená!“ smutně řekla holčička.
„Však se nic neděje, ale proč jsi smutná?“ zeptala se nesměle panenka Amálka.

Holčička se na ni podívala a v jejích očích se leskly slzičky jako korálky! Holčička byla celá zmatená, nechápala jak se Amálka dostala do krabice a nechápala proč je tohle ráno jiné než ta ostatní…
Vzala Amálku a vlezla si k mamince pod peřinu. Amálku jemně položila vedle sebe a pohladila jemně maminku po tváři. Maminčina víčka se zachvěla…a pak se její oči otevřely a podívaly se na holčičku s tou známou láskou a něhou jako každé ráno. 
Holčička se neznatelně usmála a otočila se k mamince: „Maminko?“ zeptala se holčička a přitiskla se k mamince. „Nevíš proč byla Amálka v krabici?“
A její velké oči se upíraly k mamince jako dva zářící uhlíky.
Maminka se usmála a pohladila holčičku po tváři.
„Samozřejmě, moje milá, samozřejmě že to vím. Amálka byla v krabici proto, aby se nám na cestě neztratila. Jedeme totiž do nového domečku!!“ s úsměvem řekla maminka.
Holčička se dívala na maminku trochu udiveně.
„Nový domeček?“ vyhrkla holčička. „Ale, ale jaký nový domeček?“
A tak maminka vzala holčičku za ruku a ukázala jí všechny fotky nového domečku, vyprávěla o loukách za humny, o ptáčcích v korunách stromů, o trávě před domem, o pokojíčku jen a jen pro holčičku a její hračky a vyprávěla až se holčička dočista přestala nového domečku bát a těšila se no to nové dobrodružství, které už z rána cítila, ale nedokázala ho pojmenovat.
A tak vzala Amálku, vyskočily spolu z postele a společně naskládaly zbylé hračky do krabic, daly jim nálepku a svázaly je s pomocí maminky tak, aby dorazily do nového domečku v pořádku…a v srdíčku se holčičce zase rozhořela radost a těšila se jak se v novém domečku zabydlí a najde si tam nové kamarády a když se tak opravdu stalo a přišel ten den, kdy veliké auto odváželo všechny krabice s hračkami a knížkami a barevným oblečením, věděla holčička, že se není čeho bát!
Že bude pořád mít s sebou svoji maminku a tatínka a Amálku a hračky a kdoví?
Třeba na ni v novém domečku čekají jiná a lepší dobrodružství…
A opravdu….když první večer usínala v nové postýlce uslyšela tichounký hlásek:
„Vítáme tě!“…to skřítkové Nebojínci vítali holčičku v novém domově!
A holčička jen poodkryla peřinu a Nebojínci vklouzli k ní a vyprávěli jí kouzelné příběhy o nedalekém lese do té doby než usnula klidným a nerušeným spánkem…