Pejsek

 V jednom starém, rozviklaném domečku žil malý pejsek se svou maminkou a tatínkem. Maminka to se ví měla hodně starání a běhání kolem domku, záhradky a také nového štěňátka, které se narodilo teprve nedávno.

Malý pejsek měl průzračné čisté oči, rusé chloupky zářící na slunci jako měděné talířky a v srdci mu plál oheň a dobrota a každý kdo ho znal měl rád jeho dobrosrdečný pohled a veselou povahu.
Pejsek rád běhal z místa na místo, čenichal všude kolem a docela často strkal čumáček i tam kam neměl. 
Věčně měl tlapičky plné prachu, na srsti drobounké kapičky hlíny a jeho hlavička byla rozčepířená jako neustlaná postýlka.
Však taky pejsánek spinkal rád,ale odpočinku moc nedal...měl přeci tolik práce s tím svým pobíháním, ňucháním a dováděním.
Jednoho večera, když maminka chystala štěňátko do pelíšku, přiběhl rozdováděný pejsek až k ní a drknul do ní čumáčkem...
„Maminko, pojď si hrát na honěnou!“ hafl pejsánek...vůbec si ale nevšiml, že maminka je dnes nějaká unavená a celá natěšená až si po perném dni sama zaleze ke kostičce a bude odpočívat.
Pejsek dotíral, ňafal a skákal po mamince jako tísíc čertíků! Maminka se něžně ohnala a pejska odstrčila trochu stranou od štěněčího miminka. Přeci jen měla strach, že rozdivočelý pejsek miminku ublíží.
Pejsek ale nepřestával se svoji započatou hrou a maminka mu řekla: 
„Pejsku, běž si prosím hrát do svého pokojíčku, máš tam přeci novou kostičku. Já už jsem dnes opravdu unavená! Dobrou noc a zavři za sebou dvířka.“

Pejsek se na maminku podíval a vůbec,ale vůbec nechápal proč ho posílá pryč! Vždyť to byl přeci báječný čas na dovádění! Copak všichni myslí jenom na práci? Pejsek byl silný jako statný býk, cítil jak se v jeho tělíčku rozlévá síla a oheň, ale neměl ani tušení, že ne všichni jsou jako on...
„Ach jé..“ řekl si pejsek a vyběhl ven do svěže vonící večerní trávy, která se leskla ve svitu měsíce. Pejsek se nadechl a bafnul si pro radost.
Skákal, skotačil a dováděl...když v tom...“Au, achich, ach né...au au au...“
ozvalo se sténání, až do morku kosti!
Pejsek se vyděsil...zastavil se a čeníškem se sklonil až k zemi...“Kdopak to je? Kdopak to volá?“ zajímal se vyděšený pejsáček. 
„Já!!“ ozvalo se...
„Já?“ opakoval pejsek legračně.
„Ale to přeci není žádná legrace!“ odvětil hlásek teď už o poznání smutněji...
„Šlápl jsi mi na domeček a ještě se mi směješ!“ hlásek už skoro natahoval.
Pejsek pocítil v srdíčku velikou lítost, nechtěl přeci nikomu ublížit! A přeci se to stalo...
„Kdepak jsi? Kde se schováváš?“ zeptal se pejsek do houstnoucí tmy...
„Neschovávám se nikde! Jdu!“ řekl rozzlobený hlásek, a bylo cítit, že ho opravdu něco bolí...“A kdybys trochu ustoupil určitě by sis všiml, že stojím právě tady!“
A opravdu...když pejsek popošel kousíček stranou v paprscích měsíce se jako veselá hudba zjevil domeček hlemýždě malinkatého jako náprstek!
Hlemýždí domeček hrál všemi barvami a bylo vidět, že v něm jistě bydlí dobrá a veselá povaha...ale...teď z domečku koukala hlavička utrápená a bolavá...

 Pejsek se díval na hlemýžďka a v jeho srdíčku to ani nedutalo, bylo mu moc líto, že hlemýžďovi pochroumal domeček a šlápl na něj.

„Promiň!“ řekl tiše pejsek a sklonil svůj čumáček k domečku...
„Nechtěl jsem...já, já...víš, no...já...prostě jsem se jen chtěl jít proběhnout, když si se mnou maminka nechtěla hrát! A vůbec! Nebylo tě v té tmě vidět!“ řekl pejsek.
Hlemýžděk zvedl k pejskovi svá očka na štopkách, která byla vřelá jako čerstvě upečená kyprá buchta od maminky, co jí pejsek měl tak rád! a řekl:
„Pejsku, pejsku! Tvoje síla je obdivuhodná, ale vidíš sám co způsobila! Vždyť jsi mi mohl domeček dočista rozbít a kampak bych pak šel...ale naštěstí se nic vážného nestalo a domeček drží jako přibitý“ smál se už hlemýžděk zvesela,neboť měl dobré srdce!
„Ale nemysli si! Síla je dar a kdo ho umí využít zvítězí sám nad sebou...“ pokračoval hlemýžděk a očka mu jen hrála.
„Zkus zvednout tamtu větvičku, prosím...no jen to zkus...vadí mi totiž v cestě víš...“ řekl hlemýžď a zadíval se pejskovi přímo do očí.
Pejsek už se netvářil tak naštvaně a uraženě...a větvičku odkulil stranou...to byl panečku pocit!! Pejsek se cítil jakoby zdolal nejvyšší horu světa. Pomáhat bylo ták krásné!
Hlemýžděk se otočil k pejskovi a řekl: „Pejsánku...příště až budeš cítit, že tvůj oheň tě pálí a nedá ti pokoje, rozhlédni se dobře kolem...třeba je někde větvička, kterou by jsi mohl poponést kousek stranou!“ hebkým hlasem řekl hlemýžděk a v měsíčních paprscích se vydal na svou další cestu...

 Pejsek pomalu a potichu šel domů...všichni oddychovali...bylo ticho a pejsek jemně našlapoval měkkými tlapkami...

V pelíšku bylo teplo...to maminka svoji láskou zahřívala celý pelíšek pro své drobečky. Pejsek se stočil do klubíčka k mamince, čumáčkem se jemně opřel o její tlapku a jeho ohýnek bublal tiše, tichoulince jako horská bystřina zjara,když taje sníh...a od toho dne se pejsek naučil, že o ohýnek se musí dobře starat, aby neškodil a místo toho pomáhal. 

--------------------------------------------------------------------------

Pejskový příběh pomáhá při - nezkrotné aktivitě a veliké energii...