Prasátko

Toho rána se sluníčku vůbec nechtělo vstát a skrývalo se za hustými mraky ještě dlouho poté co se Pepina probudila.
Její růžové nožky pleskaly cestou do kuchyně kde už maminka chystala snídani a ocásek se kroutil nadšením. Pepina byla totiž velký jedlík a všechno co maminka uvařila moc ráda uždibovala, ochutnávala a nakonec i snědla.
Maminka už seděla za stolem a tatínek ještě z venku přinesl dřevo do krbu, aby bylo teploučko a prasátka se nechvěla zimou.
Ten den byl totiž celý zvláštní...nejenom, že se sluníčku asi opozdil budíček, pořád ještě spalo! taková byla tma,ale Pepina si všimla, že maminka je dnes růžovější než jindy, celá měkkoučká jako teplá přikrývka a vyzařuje z ní radostné očekávání!
Pepina si už dřív všimla, že maminka má bříško větší než obvykle, ale nevěnovala tomu pozornost. Měla na práci docela jiné věci...třeba skotačit venku v bahně, hrát si na honěnou s lístky, uždibovat koláče a vůbec! Byla moc zaneprázdněná sama sebou, aby si všimla, že maminka má ve svém měkkém kulatém bříšku nové prasátko!
„Pepinko, už jsi dojedla koláček? Dobře, to jsem moc ráda.“ řekla maminka a pohladila svoji prasečí holčičku po hlavičce a povzbudivě se na ni usmála.
„Jestlipak víš co mám pro tebe za překvapení?“ zeptala se maminka Pepiny.
Pepina se na maminku udiveně podívala a chvilinku přemýšlela, co by to tak mohlo být!
„No maminko, opravdu nevím...narozeniny nemám, Vánoce jsou daleko. Co je to? Co je to?“ výskala Pepina nadšením a moc se těšila co jí maminka řekne.

„Dneska...“ odmlčela se na chvilku maminka a Pepina se naklonila blíž, aby jí ani jedno slovíčko neuteklo!
„...totiž přijede bábinka a dědoušek...aby tě mohli hlídat, protože...“ řekla maminka potichoučku a Pepina vyskočila samou radostí mamince na klín ani ji nenechala domluvit!
„Huráá hurááá“ skotačila holčička po kuchyni až se hrníčky otřásaly!
Pepina se nemohla dočkat! Celá se chvěla očekáváním a vzrušením a její tvářičky celé zčervenaly. A když se opravdu ozvalo zaklepání...rychle se běžela schovat pod stůl, aby i ona byla pro bábinku a dědouška překvapením.
„Tak vás tady vítám...“ řekla maminka a uvedla hosty do kuchyně, kde praskal ohýnek.
„Krásný den, krásný den všem...“ odpověděla bábinka a rozhlédla se po místnosti a uviděla malinkatý ocásek jak vykukuje zpod stolu!
Musela se usmát, na Pepinku se totiž moc a moc těšila.
„Á kdepak máme tu naši holčičku, maminko? Že ona zase někde venku běhá v trávě?“ smála se bábinka a dědoušek přikyvoval.
Hop hop hop...vyskočila Pepina bábince přímo na klín a už se pusinkovaly a objímaly jako by v řece uplynula spousta vody od té doby, co se viděly naposledy!
To bylo radosti!
Čas jim spolu plynul tak rychle, že si ani nevšimli, že maminka s tatínkem odešli do vedlejší místnosti, kde se jim v odpoledním šeru narodil krásný malý prasečí chlapeček. Byla to chvíle posvátná a tichá svojí krásou, že i sluníčko se rozhodlo vykouknout zpoza mraků a pohladit ho svou teplou ručkou.
Pepina si hrála s dědouškem, když přišla maminka do kuchyně a v náručí nesla malý uzlíček!
Maminka se uvelebila do měkkého křesla a začala miminko krmit a řekla: „Pepinko...? Holčičko? Podívej! Tohle je tvůj nový bratříček Tomík.“
Pepina vyskočila a běžela k mamince co jí nožky stačily, však to bylo jenom kousíček.
A tam u maminky v náručí ležel uzlíček, drobounký a svraštělý a krmil se. Pepinka na ten zázrak chvíli koukala s pusinkou dokořán. Celá překvapená, nadšená a zároveň zmatená.
Ještě nikdy miminko neviděla, tak byla celá nesvá.
Ale bábinka, když viděla jak holčička tápe tak k ní přišla a pohladila ji po hlavičce, nalila jí teplé mlíčko a sedla si s ní ke stolu.
Vzala obrázkové album a Pepince ukázala fotky, když byla Pepi ještě přesně takové malé prasátko, co bylo pořád s maminkou.
Pepinka se smála, až se za bříško popadala. Však jakpak by ne!
Teď už byla celá radostná, že má nového brášku, protože se těšila, že bude mamince pomáhat s miminkem a časem si budou moci prohlížet přesně takové fotky miminka jako byla kdysi i Pepinka!

A čas jim plynul rychle jako voda v horské bystřině!
Nastala chvíle, kdy bábinka s dědouškem museli odjet...Pepinka prosila, plakala a naříkala, tolik nechtěla aby bábinka a dědoušek odjeli, ale nebylo to nic platné.
Však prasátka musela jet zpátky domů, kde na ně čekaly jejich povinnosti a se slibem,že se zase brzy vrátí dali Pepince pusinku na čelíčko, zamávali si a odjeli tmou.

Pepince se to ale vůbec nelíbilo. Byla lítostivá a všechno se jí zdálo tmavé a nepřívětivé. Co si teď počne? Kdo si s ní bude hrát?
Seděla v pokoji a trucovala a prstíkem si na zamlžené okno malovala obličejíčky ne zrovna veselé.
Když v tom kde se vzal tu se vzal větřík rozrazil okenici až se záclony rozletěly do stran jako hejno splašených vrabčáčků.

 „Uííííííí, uííííí....áááléééé copááák prasááátečkooo, copak jsi smutné?“ zazpíval větříček a prohnal se místností.
„Co, co tady dě-dě-láš?“ vykoktala zmatená Pepinka!
„Jáááá?“ zpíval dál vítr a pocuchal Pepince chmýříčko na hlavičce.
„Jáá jen tak lééétáááám z místááá na mííístooooo a všimnul jsem si, že za oknem sedí dočista smutnééé prasááátkoo tak jsem tady!“ dozpíval větřík a na chvilku se usadil prasátku na klín. Byl to věru lehký chlapík a měl trochu studené ruce!
Pepina se musela začít smát! Jeho studené ručky šimraly! 
„Proč jsi smutná?“ zeptal se větřík.
„No, hmm, jsem smutná, protože bábinka s dědouškem mi odjeli a jsem sama!“ fňukla Pepina.
„Opravdu? Sama samotinká? A maminka, tatínek a bratříček? Kdepak jsou?“ rozvážně se zeptal vítr.
„Hmmm, ano, jsou tady, ale....ale...mně je vždycky tak smutno, když mi odjede bábinka a dědoušek, protože, ...protože já...no mám po nich veliký stesk!“ vyprávěla Pepinka.

„Uíííí, uííí....“ větříček se proletěl po místnosti.
„Pepinko...Pepinkoooo!“ zpíval za letu větříček až se Pepina musela zase smát.
„Víš, nikdo není sám, když má v srdci hřejivou vzpomínku...a naději a víru, že se zase setká s tím koho miluje....“ povídal vítr měkkce.
„Podívej se na mraky, plují nebeskou dálavou...z místa na místo putují oddaně a moudře...co kdybys příště až budeš smutná mraky požádala, aby bábince a dědouškovi vyřídily tvoje pozdravy?“ řekl větříček a usmál se na Pepinku.
To byl ale nápad!! To Pepinku nikdy nenapadlo! Vždyť mráčky a i sluníčko i měsíček jsou na nebi přeci každý den a dozajista vědí kde je bábinka a dědoušek! Obloha je přeci všude stejná!!
A možná, možná by mohla dokonce namalovat obrázky?Nebo napsat dopis spolu s maminkou? Najednou byl smutek tentam...Pepinka si ani nevšimla, že i větříček byl pryč...zůstal po něm jen chladivý a svěží závan v jejím srdíčku.
Rychle vyndala barvičky a začala malovat...malovala co jí pod ručku přišlo, sluníčko, bratříčka jak přišel na svět, oblohu s hodnými mráčky...malovala a malovala až všechen smutek zmizel.
Toho večera přišla za maminkou a přitulila se k ní. Miminko Tomíček spalo a tiše tichoulince oddychovalo do noční tmy...
Pepina s maminkou si ještě dlouho povídaly, až Pepinka s důvěrou usnula v její hřejivé náruči a ve snu jí tiše zpíval moudrý větříček píseň o shledání, o návratech a radosti!

-----------------------------------------------

Prasátkový příběh pomáhá při - stesku po prarodičích, adaptaci na nového sourozence...