Z lesního paloučku

Na paloučku uprostřed hlubokého, tichého lesa se rozprostíral koberec z té nejjemnější trávy. Sluníčko na něm kreslilo jemné ornamenty a jeho hebké paprsky tančily v lehkém vánku. Tady v lesním tichu žila srnečka se svojí maminkou, tatínkem a sestřičkou. Srnečka byla hravá a veselá a její průzračné oči často s radostí zálibně spočinuly na větvičkách, na kapkách rosy na stéblech trávy. Ráda si chodila hrát k lesní bystřině, kde se na hladině odrážela její krásná tvář.

Jednoho svěžího letního dne pobíhala srnečka vesele kolem maminky, která měla zrovna plné ruce práce s mladší srnečkou Kamilkou…Srnečka Ema se zvědavě dívala, co maminka dělá, protože mamince ráda pomáhala.
„Maminko?“ tiše řekla Emička…“Copak to má Kamilka na zádíčkách?“ a jemně se dotkla sestřičky a ta se zachvěla pod tím dotykem.
Maminka nejdřív nevěděla, co má vlastně srnečce odpovědět, protože nechtěla, aby si dělala starosti se svojí sestřičkou, ale pak se přeci jen odhodlala a řekla:
„Víš, Eminko moje drahá…Kamilka má trochu vyrážku, která ji nutí škrábat se a vrtět a být neklidná. Proto je tak často u mě a musím ji chovat…“ 
Maminka se tázavě podívala na Emu, která se lítostivě dívala na svou malou sestřičku, teď už spokojeně usínající u maminky.
Srnečka Ema byla překvapená, protože nevěděla, že i malá srnčí miminka můžou mít takovou bolest…bylo jí sestřičky líto, ale nevěděla jak by jí mohla pomoci, protože sama byla ještě docela malé srnčí děťátko.
Maminka, která uspala Kamilku, pohladila srnečku po hlavičce a řekla jí:
„Jdi si hrát Emi, uvidíš,že na sluníčku ti bude krásně! A až se vrátíš bude tady na tebe čekat dobrá čerstvá travička…“

 Emičce to přišlo jako dobrý nápad a tak hned zvesela vyběhla…běžela až k lesní bystřině a tam na břehu si na chvíli lehla do krásně vonící trávy.
Očima bloudila po neklidně se vlnící hladině a vzpomínala na svou malou sestřičku, kterou měla tak ráda…jak by jí jen mohla pomoci?
Šplouch…šplouch, šplouch…najednou se ozvalo.
Srnečka Ema se trochu lekla, ale jen dočista malinko. Šplouchy šplouch, ozvalo se znovu!
Ema se rozhlédla všude kolem, když v tom uviděla na břehu sedět drobnou, zelenou a lesknoucí se žabičku. Žabička vypadala docela malá a její žlutá očka byla hřejivá jako kotouček slunce na nebi.
Emička se na ni dívala se zájmem a přišla až k ní.
Žabička se ani nepohnula, naopak se zdálo jako by se sama přiblížila až k srnečce.
„Krásný den…“ pochvalovala si žabička a přívětivě se usmála na srnku.
„Do-či-sta kr-ás-ný“ řekla Emička, ale protože si zapomněla vyndat svůj dudlíček, který tak ráda dudlala, tak jí žabička nerozuměla ani slovo 
„Promiň, ale vůbec nevím, co jsi říkala, ta legrační věc v tvé puse asi snědla všechna tvoje slova!“ Podivila se žabka.
Ach jé…uvědomila si Emička, že si nevyndala dudlíček…trochu se zastyděla a rychle si dudánek vyndala a schovala ho do trávy…
„Hmm, no…asi ano…teď už je to ale lepší viď?“ řekla Ema a zvesela se zasmála a povyskočila radostí.
„Ano, ano..úplně parádní, teď si můžeme povídat. Já jsem žabička Jezerka, moc ráda tě poznávám.“ Usmívala se žabička vřele na Emičku, která byla moc ráda, že dudánek je pryč a může si tak povídat s novou kamarádkou.
„Jezerko? Víš…tvoje kůže je tak krásná, hebká a lesklá a přitom mi trochu připomíná bolavou kůžičku mojí sestřičky…ach ach, hned jsem si na ni vzpomněla, jak jsem tě viděla!“ skoro se rozbrečela srnečka.
„Ale ale…copak je s tvou sestřičkou? Snad abychom se na ni šly spolu podívat, co říkáš? Maminka bude určitě ráda…“ nabídla srnečce žabka. 

„Ano! To je ale báječný nápad! Pojďme honem.“ Rychle vyhrkla Emička a už spolu lesem mířily za maminkou, která Emičku už netrpělivě čekala s čerstvou travičkou.
„Maminko! Žabička Jezerka se přišla podívat na Kamilku, podívej se, podívej!“ překotně vyprávěla srnečka…
Jezerka upřela svá žlutá krásně zářící očka na Kamilku, která oddychovala v teplém mechu. Byla to žabička moudrá a zkušená a tak věděla, že Kamilka potřebuje vodu ze studánky, aby ji bolest zchladila a vyléčila její kůžičku.
„Emičko! Jdi k tůňce a přines čistou vodu, prosím! Ta tvou sestřičku vyléčí!“ poprosila žabka srnečku.
Maminka byla udivená. Její šikovná srnečka přivedla dočista sama pomoc pro svou sestřičku. Maminka byla tak šťastná a hrdá na svou malou srnčí holčičku, že si ani nevšimla, že se Emička vrátila bez svého oblíbeného dudánku!
A ani sama Emička si na dudlíček ani nevzpomněla, protože měla mnohem důležitější věci na práci.
Přinesla čistou vodu pro Kamilku a maminka s pomocí žabky její rány natřela.
Kamilka se ze spánku trochu zavrtěla, ale spokojeně spala dál.
Kůžička najednou byla ne nepodobná žabiččině kůžičce.

Emilka zářila radostí, protože pomáhat bylo tak snadné! Maminka přišla až ke svojí srnčí holčičce a jemně ji pohladila po tváří…
„Děkuji ti, moje drahá Eminko, děkuji. Jsi nejlepší srnečka v celém hlubokém lese a já tě mám moc a moc ráda!“
Emičky srdíčko poskočilo samou láskou…rozhlédla se kolem, aby žabičce poděkovala, ale hodná žabka už zmizela v lesní tůňce…
Srnečka se podívala na maminku a maminka ji k sobě přivinula…obě dvě si lehly do hebkého mechu ke Kamilce, objímaly se a pusinkovaly a dívaly se spolu na zapadající sluníčko, které barvilo trávu, mech i okolní stromy dočervena dokud se srnečce nezačala klížit únavou očíčka a ta neusnula v láskyplném objetí své maminky, v kouzelném lesním tichu, aby se druhý den probudila silnější a plná lásky a dobroty…

-----------------------------------------------------------------------

Srnečkový příběh pomáhá při - odvykání dudlíčku, adaptaci na nového sourozence, ekzému...